NextGEN Gallery Plugin Not found

Proč věřím? | Štěpánka a Tomáš

Štěpánky příběh hledání pravdy o Bohu.

Dětská víra

Na naší chalupě visí v jedné místnosti obraz, který mě odjakživa fascinoval. Je na něm Marie s malým Ježíškem sedící u potoka v lese a z větve stromu je pozoruje křivka. Z obrázku dýchá atmosféra šumavského lesa – a ještě něco nepojmenovatelného, co mě k němu od dětství přitahovalo.
Jednou, bylo mi asi sedm, jsem seděla pod obrazem s babičkou – a zeptala jsem se jí, co na něm je. Řekla mi, že by se rodičům nelíbilo, kdyby mi to řekla – což ještě více podnítilo mou zvědavost. Co mi potom k obrazu přesně řekla, si už nepamatuji – vím jen, že od té doby jsem věděla, že možná existuje Bůh – že babička věří, že ano, a rodiče, že ne. Začala jsem zkoušet zjišťovat, co je pravda. Se střídavým úspěchem jsem kladla směrem k nebi různé dětské pobídky ve stylu „Bože, jestli jsi, tak…“ (pamatuju si, že jedno z těchto „přání“ bylo, ať se ze mně stane kůň – no, nestalo se tak. :-) ).
Jednoho podzimního večera o několik málo let později jsem ležela v posteli, přemýšlela o tom, jak se mi nechce na výpravu s vodákem příští den…a najednou jsem se (nevím proč) rozhodla, že se chci stůj co stůj dozvědět, jak to s tím Bohem je. Rozhodla jsem se pro konstruktivní požadavek na důkaz jeho existence – musí to být něco, co se neděje každý den, ale je to reálné splnit a je to snadno měřitelné. Takže: „Bože, jestli existuješ, tak zítra na výpravě potkáme koně – a kromě toho spadnu do vody.“
Následující den jsme šli do Krčského lesa – přecházeli jsme Vídeňskou ulici u nájezdu na Jižní spojku (opravdu hodně frekventovaná silnice) – a já najednou uviděla, jak po ní jdou dva koně. (Později jsem se dozvěděla, že je tam někde jezdecký oddíl, ale já tam koně viděla poprvé v životě (a na několik let i naposled), a tak to mojí dětské víře v tu chvíli stačilo na to, abych se začala bát, co mě ten den potká.) V lese jsme pak nedělali nic jiného, než se neustále motali kolem nějakých potoků – kluci například našli staré necky a pokoušeli se na nich plout, pak skákali přes potok s pomocí dlouhého kusu větve – a tak to šlo celý den. Nakonec se (podotýkám v době říjen-listopad) koupala většina z nich. Zvali mě, ať se k nim přidám v jejich blbnutí – a já jsem vytrvale odmítala – a zároveň tušila, že mě voda stejně nemine. Neminula, ale nakonec jsem vyvázla docela dobře: Když nám pak později cestu zkřížil potok, který se mi zdál pro mě nepřeskočitelně široký, vyslala jsem do výšin tichou modlitbu „Bože dobře, dobře, já věřím, že existuješ, ale prosím, ať tam nespadnu.“ Odrazila jsem se – a potok přeskočila s tím, že jsem na druhém břehu naschvál šlápla do vody – v tu chvíli jsem už věřila, že Bůh existuje, a měla jsem pocit, že aspoň trochu bych se namočit měla, jinak mě do té vody ještě někde přeci jen hodí.
Tak tolik k tomu, jak jsem uvěřila, že nad námi „Někdo“ je. (Záměrně píšu „někdo“ a ne „něco“ – protože Bůh pro mě byl od začátku osobou – myslící bytostí – nikoli energií nebo něčím podobně nekonkrétním.) Ale Bůh toho pro mě měl ještě mnohem víc…

Od Boha k Božímu Synu (aneb beruška ví prd)

Od oné události uplynulo skoro deset let. Žila jsem se svou představou Boha, kterého můžu prosit za nejrůznější věci a který má moc je splnit – a někdy to také udělá. Boha, u kterého jsem tušila, že má vyšší nároky, než jsem splňovala, ale zároveň jsem necítila dostatečnou motivaci snažit se je plnit s nějakým zásadním úsilím. Měla jsem představu andělů sčítajících mé dobré a špatné skutky – a jako většina lidí jsem tajně doufala, že až dojde na finální sčítání, ty dobré převáží ty špatné – a já půjdu do nebe. O nebi jsem neměla žádnou konkrétní představu – bylo to pro mě místo, kde zpívají andělé a jinak se tam nic zvláštního neděje – každopádně jsem ho považovala za mnohem příjemnější variantu než peklo.
Pak přišla střední škola, kde si ve druhém ročníku můj soused z prváku našel místo mě náhradu – a já se byla nucena přestěhovat do první lavice, vedle nápadně nenápadné dlouhovlasé slečny s brýlemi, Aničky. V průběhu času jsem zjistila, že si čte v hodinách pod lavicí Bibli (nechápala jsem, co by na té knize mohlo být tak poutavého a podezírala jsem ji, že jen provokuje, aby byla zajímavá) a za tatínka má faráře (to bylo také divné, od kdy mají faráři děti?) a zároveň šéfa nějaké církve, jejíž jméno jsem v životě neslyšela.
Když jsme se na škole začali učit o židovství, dostala moje víra konkrétní tvar – měla jsem pocit, že tady jsem se našla – a začala jsem přemýšlet o tom, jak by se dalo k židovství přestoupit. Tou dobou jsem se zároveň začala s Aničkou více bavit (nejen) o Bohu a postupem času se z nás staly docela dobré kamarádky.
Jednou koncem jara jsme vyrazily ze školy místo tramvají pěšky a v jednu chvíli na mé ruce přistála beruška. A začal zajímavý rozhovor:
Já: „Tak co, do nebíčka nebo do peklíčka?“
Anička: „Ty tomu věříš?“
(To mě zmátlo, kdo by už měl věřit na nebe a peklo, když ne farářova dcera?)
Anička: „Jsi si jistá svým spasením?“
Já: „???“
Anička: „No, jsi si jistá, že po smrti půjdeš do nebe?“
Ta otázka mě zaskočila.
Já: „Tím si přece nemůžu být jistá. To záleží na tom, kolik špatných a dobrých skutků jsem udělala – doufám, že až se to po smrti sečte, dobré převáží a půjdu do nebe….snad…, ale jistě to samozřejmě nevím.“
Anička: „No, já si jistá jsem.“
Já: „???!!!???“
Anička: „Uvěřila jsem, že za to špatné, co jsem v životě udělala a udělám, zemřel Ježíš Kristus – a tím pádem po smrti smím jít do nebe.“
Já: „Co s tím má Ježíš společného?“ (Zvláštní je, že jsem s Bohem spojovala desatero a příběhy Starého zákona, ale Ježíše vůbec ne – a přesto jsem chtěla mít, jako své vyjádření víry v Boha, na chalupě v pokoji kříž, na kterém Ježíš visel.)

Na to mi Anička začala vysvětlovat něco v tom smyslu, že Ježíš je Boží Syn, který – dobrovolně, ze své lásky k nám – přišel na zem v těle člověka, aby byl za naše hříchy (tj.za naše odmítnutí Boha a neposlušnost jeho přikázáním) potrestán místo nás. Že zemřel, aby nám Bůh mohl odpustit naše viny a my za ně nemuseli nést trest – tj. smrt a po ní věčné odloučení od Boha v místě, kterému Bible říká peklo. Třetí den po ukřižování Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých a On se vrátil ke svému Otci do nebe. Kdo tomu uvěří, poprosí Ježíše o odpuštění a přijme ve svém životě jeho vládu, tomu jsou viny odpuštěny. Znovu se obnoví jeho vztah s Bohem (který před tím svým hříchem ztratil) a s ním získá i věčný život – po pozemské smrti bude žít dál s Bohem v nebi. Kdo Ježíšovu oběť a odpuštění odmítne, bude muset nést trest za své viny sám.
Z toho, co jsem slyšela, mi šla hlava kolem, a po pravdě se mi to vůbec nelíbilo. Vadila mi představa, že by jedinou cestou do nebe mělo být uvěření v Krista. Navíc to celé vypadalo podezřele jednoduše. Takhle snadné to přece být nemůže. Rozloučily jsme se, a já víceméně pustila náš rozhovor z hlavy.

Pár týdnů nato jsem jednou po vyučování odjela do blízkého tátova bytu přehrát si pár etud před hodinou kytary, která mě čekala. Srazila jsem se tam s tátou (což mě překvapilo, protože tou dobou bydlel jinde) a on hned, že je rád, že mě vidí, a že pro mě něco má. Že ho zastavil nějaký pán, dal se s ním do řeči a nabídl mu nějakou knížku a videokazetu o Ježíši. A protože (táta) ví, že se o tyhle věci zajímám, tak si je vzal – a s tím mi knížku i kazetu podával do ruky (podotýkám, že taťka v Boha nevěří). „No, o Boha se zajímám, ale o Ježíše fakt ne.“ projelo mi hlavou. Ale nechtěla jsem taťkovi kazit radost, tak jsem obojí s vlažnými díky přijala.
Doma jsem pak knížku zběžně prolítla a pochopila, že v ní autor chce dokázat, že Ježíš je opravdu Božím synem a že zvěst o vzkříšení je pravdivá. Vzpomněla jsem si na náš rozhovor s Aničkou – a rozhodla jsem se, že (tak jako před mnoha lety) chci zjistit, kde je pravda. Po letech se k Bohu ode mne vznesla další výzva: „Pane Bože, nevěřím tomu, že by Ježíš byl tvým synem, myslím si, že je to výmysl církve k oblbnutí lidí. Ale pokud tvým synem opravdu je, chci to vědět – dokaž mi to – jsem ochotná tomu uvěřit, když pro to budu mít důkazy. Amen.“
Pak jsem knížku začala číst – a najednou mi s každou další stránkou začínalo být jasnější, že to, co Bible o Ježíši říká, je pravda. Důkazy, které autor přinášel, mi do sebe zapadaly – a pak, v místě, kde autor píše o obrácení Saula-Pavla, jsem najednou věděla, že už víc důkazů nepotřebuju. Uvěřila jsem, že Ježíš je opravdu tím, za koho se prohlašoval. A v tu chvíli jediný logický krok bylo pro mě modlit se, aby mi odpustil hříchy, pro které On musel trpět na kříži – a aby vstoupil do mého života jako jeho Pán.
Tehdy jsem tedy, jak křesťané říkají, „uvěřila“. Ale k tomu začít důvěřovat Bohu, že to se mnou opravdu myslí dobře a že má smysl ho poslouchat, k tomu vedla ještě dlouhá cesta…

Nad propastí

Kdyby se mě před deseti lety někdo zeptal, proč věřím v Boha, asi bych odpověděla: protože jsem se ho v dětství ptala, jestli existuje a (později na gymplu) jestli je Ježíš jeho vzkříšený a živý syn – a důkazy, ke kterým jsem se dostala, mě přesvědčily. Teď bych ke své odpovědi dodala: věřím v Boha, protože mě Bůh naučil věřit Bohu. Lépe řečeno, učí mě to každý den, nicméně vše začalo asi před jedenácti lety na jedné křesťanské akci:

První roky po tom, co jsem uvěřila v křesťanskou zvěst o Kristu jako Božím Synu a Spasiteli, jsem se snažila žít tak, jak jsem věřila (resp. chápala z Bible), že se to Bohu líbí. Moc jsem se v té snaze nepřetrhla – pro co jsem neviděla rozumný důvod nebo co mi přišlo příliš náročné, v tom jsem si jela po svém. Neměla jsem jinou motivaci k poslušnosti, než tu „aby se Bůh nezlobil“ – což extra silná motivace nebyla. Nadělala jsem tak hodně bot, kterých jsem později litovala, ale jinak tahle víra z mého tehdejšího pohledu celkem fungovala.
Pak přišel okamžik na jednom křesťanském koncertu, kdy jsem vnímala, že Bůh ukazuje na jednu věc v mém životě (šlo o zamilovanost do jednoho kluka a naději na znovuobnovení vztahu s ním (přestože v něm bylo mnohé špatně a přinášel nám i ostatním kolem nás mnohem víc trápení než radosti)) a říká: „Vpusť mě sem a nech mě ti to vzít.“ V tu chvíli mi došlo, jak důležitá ta věc pro mě je a jak moc se jí nechci vzdát. Odpověděla jsem „Bože, přijď klidně do všech oblastí mého života a jednej v nich, jak chceš, ale tohle mi neber.“ Měla jsem zavřené oči a najednou jakoby se mi zdál sen: Viděla jsem se na úzké lávce nad propastí. Lávce chybělo zábradlí a já se držela jediného sloupu, který čněl ze dna propasti vedle lávky. A z mého pohledu mi Bůh chtěl vzít tenhle sloup – poslední oporu, která mě dělila od pádu do hlubin. Bylo bláznovství se sloupu pustit. Pak mě ale napadlo, že když Bohu tu věc nedám a nepřestanu se sloupu držet, pořád zůstanu na tomhle hrozném místě nad propastí – vyděšená a neschopná se pohnout tam ani zpátky. Když ale Boha poslechnu, možná spadnu a zabiju se, ale možná to Bůh se mnou myslí dobře a vše dopadne úplně jinak. Nakonec jsem řekla: „Dobře Bože, pustím se. Vezmi si tu věc. Ale musíš mě chytit, protože když mi ji sebereš, spadnu.“ A pustila jsem se sloupu. V tu chvíli jsem uslyšela, jak vpředu v sále koncertující zpívají: „Neboj se, dej mi ruku, a já tě povedu.“ Bylo to, jako by ke mně promluvil Bůh sám. Jakoby v mém potemnělém srdci najednou někdo rozhrnul závěsy a vpustil dovnitř slunce. Strach zmizel a vystřídalo ho vědomí 100% bezpečí a jistoty, že Bůh je se mnou. Stále jsem měla zavřené oči a vnímala i svůj „sen“ – ale i tam se jako mávnutím proutku vše proměnilo: propast i lávka zmizely a já stála na sluncem prozářené pevné lesní cestě. Tehdy mi poprvé došlo, že ať po mě Bůh chce cokoli, dělá to, protože mě má rád, a já se nemusím bát mu důvěřovat a poslechnout. A od té doby to mnohokrát potvrdil. Nejen to, že se vyplatí mu důvěřovat, ale i to, že moje (ne)poslušnost nijak nepodmiňuje jeho lásku ke mně – že ta tu je a vždy bude.

 

PS: Bůh tehdy před lety opravdu vzal z mého života „věc“, o kterou žádal. Ale udělal tak místo pro něco mnohem lepšího. A dnes jsem mu za to moc vděčná.
PPS: Nechci, aby to vyznělo, že Bohu vždy stoprocentně důvěřuji a nikdy nepochybuji o jeho lásce a dobrých úmyslech. Nedůvěřuji a pochybuji. Ale On každý den dolévá do zdrojů, ze kterých mohu čerpat, když čas pochybností přijde.
PPPS: Trochu podrobněji o základech křesťanské víry, se dočtete v článku „Čemu věříme“.