NextGEN Gallery Plugin Not found

Náš příběh – dlouhá verze | Štěpánka a Tomáš

Asi před čtyřmi lety mi napsala kamarádka že se bavila s jedním klukem o letní mládežnické akci naší církve a že se ptal na podrobnosti – jestli bych mu nemohla napsat něco víc.
Napsala jsem na poskytnutou adresu, zmíněný pobyt vychválila až do nebes (protože JE CO chválit) a „ten kluk“ se brzy ozval, že by rád jel, a jestli bych mu z té akce neposlala nějaké fotky. Protože jsem od kamarádky věděla, že je zhruba v mém věku, trochu zištně jsem navrhla, že mu je předám osobně na CD (je toho hodně, proč to posílat mailem, že?). Návrh byl přijat a já o pár dní později Toma poprvé uviděla. Láska na první pohled z toho nebyla, ale říkala jsem si, že vypadá vážně sympaticky, a moc mě potěšilo, když se druhý den objevil na naší mládeži. A objevil se i další týden, a další…
Zrovna tou dobou jsem si vybírala nový foťák, tak jsem Toma jako nadšeného fotografa prosila o nějaké dobré rady – a když jsem si pak konečně vybrala a koupila nového Canon „miláčka“, domluvili jsme se na společné fotoprocházce, abych ho vyzkoušela. Procházeli jsme se kolem Vltavy, fotili, povídali … – a mě čím dál víc připadalo, že kromě lásky k focení a k přírodě toho mnoho společného nemáme. Takových fotoprocházek bylo ještě pár a pro mě byla každá další  ujištěním, že Toma budu mít vedle sebe ráda jako kamaráda, ale pro partnerský vztah hledám někoho jiného. Na další pozvání jsem pak už většinou odpovídala vyhýbavě až odmítavě.
O pár měsíců později jsem se zamilovala do jiného kluka, který daleko víc odpovídal mým tehdejším představám „prince na bílém koni“. Zároveň mi čím dál víc začínala vadit Tomášova neustávající gentlemenská pozornost. K ní se ještě přidaly poznámky našich společných přátel, kteří mi při každém setkání nezapomněli připomenout, jaká je Tomáš skvělá partie a jak bych se s ním měla jak v pohádce. V obojím měli samozřejmě pravdu, ale tehdy jsem byla zcela jiného názoru a jejich „dohazování“ jen stupňovalo míru nevrlosti, se kterou jsem se k Tomášovi chovala. Přesto se Tom zhruba rok poté, co jsme se seznámili, odvážil zeptat, jestli bych s ním nechtěla chodit. Moje odpověď byla tehdy jednoznačné NE. Tom se nepatrně stáhl, ale jen nepatrně, přestože jsem se k němu i dál chovala vyloženě ledově. Navzdory svým pocitům jsem se ale začala modlit (protože mi jeho vytrvalý zájem trochu nedával spát), ať, pokud jsem jen zabedněná a Tom je pro mě „ten pravý“, se do něj zamiluju i já.
Měsíce plynuly a jednou po letních prázdninách se Tom objevil na mládeži s novou přítelkyní po boku. Z počátku jsem byla ráda, ale jak jsem slečnu víc poznávala, dralo se mi víc a víc na mysl, jak se ti dva k sobě nehodí, a že by Tom vedle sebe přece potřeboval někoho úplně jiného. Když se po pár měsících rozešli, nemohla jsem popřít, že jsem si oddychla. Zároveň jsem tou dobou začínala organizovat jednu docela (na poměry naší církve) velikou akci – a Tom byl, na rozdíl od většiny kluků v týmu, úžasnou a spolehlivou oporou v tom všem stresu a shonu. Já sama jsem byla stále zakoukaná do „prince na bílém koni“. Protože se ale ta zamilovanost táhla už dva roky a „princ“ se k ničemu neměl, moudré přítelkyně (jedna z nich mi půjde za svědka) mě povzbudily, abych se netrápila falešnými nadějemi a nechala to plavat. Nakonec jsem je poslechla. Nebylo to úplně jednoduché, ale protože na mě začínal v čím dál větší míře doléhat stres z organizace konference, neměla jsem moc myšlenky na to zabývat se srdečními záležitostmi.

Po konferenci jsem byla na návštěvě u jednoho z řečníků, se kterým jsem se v průběhu víkendu spřátelila. Ten při rozhovoru zabrousil i do toho, jak vnímal konferenci a lidi, kteří se na ní podíleli. Skoro do každého z nich si (v dobrém) rýpnul, ale pak začal mluvit o Tomášovi a chválil ho horem dolem. A mě v tu chvíli napadlo, jestli nevyhlížím prince na bílých koních tak usilovně oknem, že si nevšímám, že jeden, sice bez koně (zato s hezoučkou Toyotou), ale jinak rytíř par excelence, mi už tři roky stepuje u dveří.
Říkala jsem si, že to nechám uležet, jen jsem ještě ten den pozvala Toma spolu s pár dalšími přáteli do Beskyd na jednu týdenní konferenci pro vedoucí křesťanských mládeží, kam jsem se sama chystala. To byla neděle. Pak přišla naše pravidelná středeční mládež, kde mě Tom řekl, že by o Beskydy docela stál – což mě nečekaně hodně potěšilo. Po programu jsme ještě s dalšími plánovali účast na jednom extrémním závodu, já stála vedle Toma – a najednou, jako kdyby mě někdo polil od hlavy k patě, jsem se do něj zamilovala. Bylo to tak intenzivní, že jsem se musela chytit stěny, abych neztratila rovnováhu. I když jsem byla v životě zamilovaná mockrát, tohle se mi vážně nikdy nestalo, až mě to vyděsilo. Příštích pár dní jsem se za to hodně modlila, protože jsem nechtěla znovu ztratit hlavu na špatném místě – a jednoho večera se mi dostalo takového ujištění o tom, že se nemám čeho bát, že jsem i já, věčně nerozhodná, musela kapitulovat. (Podrobnosti povím na přání, je to na trochu delší povídání :) )

Pak začalo pro mě náročné, i když příjemné období čekání, kdy jsem se snažila napravit, co jsem předchozími „ledovými roky“ vyvolala za dojem. Hrdost mi ale nedovolila, abych Tomovi cokoli jasně řekla – chtěla jsem, aby on přišel za mnou. I když jsem chápala, že to musí být těžké, potřebovala jsem vědět, jestli o mě Tom stojí natolik, že je ochoten riskovat další zklamání. (Po tom dlouhém zřetelném odmítání bych se nedivila, kdyby o mě nestál ani trochu.) Svěřila jsem se se svými pocity právě těm přátelům, kteří mi léta Toma dohazovali. Ti mě ujistili, že Tomův vztah ke mně se nikdy nezměnil – a zároveň Toma jemně povzbudili, ať sebere odvahu a zkusí se mě na před lety položenou otázku zeptat znovu. Naštěstí pro mě, Tom mě nenechal čekat další tři roky, ale sotva tři týdny. Pak mě pozval na (jak jinak) fotoprocházku, na které znovu vyšel na světlo se svými city ke mně – a domluvili jsme se, že tentokrát se jedná o zájem z obou stran. Přesto Tom ještě váhal se závazným vztahem, takže jsme se domluvili na tom, že spolu nějakou dobu budeme jen trávit víc času s cílem lépe se poznat – a že na konferenci v Beskydech, kam jsme se oba už dřív přihlásili, se Tom rozhodne.

V Beskydech se vše (z mého pohledu) vyvíjelo slibně, ale pak uprostřed pobytu, po jednom semináři, se na mě Tom otočil s tím, že si myslí, že ještě potřebuje „v mnoha věcech vyrůst, že teď by mi nemohl dát to, co potřebuji – a že to na to chození nevidí“. Byla jsem jak opařená. Všechno, co jsem v posledních měsících prožívala, mě ujišťovalo o tom, že Tom je „ten pravý“ a že prohloubení našeho vztahu je jen otázka času. Sama jsem vůbec nesouhlasila s tím, co mi v tu chvíli o sobě říkal – ale zároveň mi bylo jasné, že tohle je jeho boj a jeho rozhodnutí, do kterého mu moc nemůžu mluvit. Když jsme se po přestávce vrátili do přednáškové místnosti, uvítala nás na stěně prezentace s názvem dalšího semináře: Překonávání překážek.

Ten seminář byl jako odpověď v pravý čas. Celý byl hodně povzbuzující – a skončil videem, které celé vyučování ještě umocnilo. Bylo o mladíkovi, který byl na LOH v Barceloně favoritem v běhu na 400 m. V polovině závodu se mu ale těžce poranila podkolenní šlacha a on upadl. Po chvíli, kdy už ostatní závodníci byli dávno v cíli, se ale znovu zvedl a belhal se do cíle. Najednou se davem na tribunách začal prodírat statný muž a volal: „Pusťte mě, pusťte mě, já jsem jeho otec!“ Když došel k synovi, ten mu řekl: „Musím to udělat.“ Tatínek mu odpověděl: „Pak to tedy dokončíme spolu.“ Podepřel ho a dovedl až do cíle. Když se ho pak ptali, proč to udělal, odpověděl: „Protože jsem jeho otec. A co jsme spolu začali, to také spolu dokončíme.“ … Video končilo povzbuzením, že Bůh je stejný. Když v životě padneme, ale zvedneme se a chceme navzdory bolesti pokračovat v běhu, nenechá nás se v tom plácat samotné, ale přichází nám na pomoc. Chce nám pomoci závod dokončit.
Viděla jsem, že se v Tomovi něco děje, ale nechtěla jsem se ho na nic moc ptát. Přes den jsem si pak od něj spíš držela odstup a večer to probírala a modlila se za celou věc s kamarádkou. Po programu za mnou Tom přišel, že mě zve na čokoládu, že by si o něčem chtěl promluvit. Svitla ve mně jiskřička naděje. Protože bar zavíral, dali nám sice objednané nápoje, ale vyhodili nás s nimi z kavárny do hotelového salonku plného lidí. Našli jsme stolek, u kterého seděl jen jeden člověk, zato zrovna ten, kvůli kterému Tom dostal před lety košem. Ale přesto Tom sebral odvahu a po chvilce mlčení se na mě obrátil s tím, že nad tím vším přemýšlel a že se rozhodl (pokud budu chtít) vstoupit do vážného vztahu se mnou, se vším dobrým i náročným, co to může přinést. Říkal, že ten seminář mu pomohl si uvědomit, že na to není sám – a pak se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla chodit. Hádejte, co jsem odpověděla. :-)