S Tomem jsem se seznámila, když jsem mu na prosbu kamarádky měla předat informace a fotky z jedné naší prázdninové akce. Tom se pak začal objevovat na setkáních mládeže, které jsem vedla –  a já jsem si nebyla jistá, jestli tam chodí kvůli programu, nebo i kvůli mně. Má podezření se potvrdila, když za mnou Tom asi po roce přišel, jestli bych nestála o vztah s ním. Moje srdce bylo tehdy ale zakoukané jinde a proti Tomovi jsem měla milion výhrad, takže jsem ho odmítla. Tomova zřetelná pozornost a péče o mě ale neustávaly, což mě ovšem spíš rozčilovalo, než že by mě to těšilo. (O to víc, že můj vysněný princ se k ničemu neměl.)
Asi po dvou letech se moje averze k Tomovi začala pomalu proměňovat v sympatie. Podíl na tom mělo několik věcí: Tom v tom období krátce chodil s jednou slečnou, takže jsem zjistila, že nejsem jediná na světě a že jeho zájem nemusí trvat na věky. Zároveň jsme tou dobou organizovali v Praze mládežnickou konferenci a Tom, jako skoro jediný z chlapů v týmu, byl ochotný mě jako hlavního organizátora brát jako autoritu, přestože jsem holka. A byl mi opravdu velkou pomocí a oporou, přestože míra pozornosti a péče, kterou mi věnoval, byla znatelně nižší než dřív (což jsem jen ocenila). Tehdy jsem se na radu moudrých kamarádek a inspirována jednou knížkou rozhodla opustit evidentně marné naděje na svého „prince“, do kterého jsem byla zamilovaná už dva roky a který nikdy nevypadal, že by náš přátelský vztah chtěl jakkoli prohlubovat.  Dát „prince“ k ledu bylo náročné, ale zároveň osvobozující.
Po letních prázdninách a překvapivě úspěšné konferenci jsem Toma pozvala na jednu týdenní akci do Beskyd. On pozvání přijal, což mě potěšilo tak moc, až mě to zarazilo. Pár dní nato, když jsme vedle sebe stáli na mládeži po programu a něco domlouvali, jsem se najednou (tím myslím opravdu NAJEDNOU)  do Toma zamilovala. Z ničehonic jsem v tom byla až po uši :-) Kdyby zamilovanost byla tekutá, řekla bych, že mě (do té doby relativně suchou) s ní někdo polil od hlavy až k patě. Příštích pár dní jsem se za to hodně modlila, protože jsem nechtěla znovu ztratit hlavu na špatném místě – a dostalo se mi takového ujištění o tom, že se nemám čeho bát, že jsem i já, věčně nerozhodná, musela kapitulovat. (Podrobnosti povím na přání, je to na trochu delší povídání :-) )
Tom postřehl, že se něco v mém chování k němu změnilo a že ta změna trvá, a po pár týdnech váhání a po povzbuzení od našich společných přátel mě pozval na fotorande, kde znovu opatrně vyšel na světlo se svými sympatiemi ke mně – a domluvili jsme se, že tentokrát se jedná o zájem na obou stranách. Nicméně k rozhodnutí pro závazné chození Tom ještě potřeboval čas.
Akce v Beskydech, na kterou jsme oba za týden jeli, byla pro takové rozhodování jako stvořená. Tom tam ale získal pocit (nevím kde), že pro mě není „dost dobrý“, že potřebuji víc, než on je mi schopen dát, a že vážný vztah nás dvou minimálně prozatím není dobrý nápad. Když mi to Tom řekl, bylo mi to líto, ale tušila jsem, že tohle je jeho boj, kde by žádné mé ujišťování, že tomu tak není, nemělo smysl. Tak jsem smutně mlčela a čekala, jestli se do konce pobytu ještě Tomův názor nezmění. No změnil se do 45 minut nato, v průběhu následujícího semináře (jehož název byl „Překonávání překážek“). Večer ten den mi pak Tom nad horkou čokoládou řekl, že mu došlo, že s Bohem na ten boj není sám, a že se proto rozhodl do toho jít i s rizikem, že vše nepůjde hladce. A zeptal se mě, jestli bych s ním nechtěla chodit. No chtěla, samozřejmě. Takže od pozdních večerních hodin 17.11.2010 je z nás pár. :-)